Norimberk cestou domů

Každá dovolená jednou končí. Tyrolská byla plná místních přírodních krás a jejich obhlížení ze sedel našich kol.

Cestou zpět zastavujeme v Norimberku. Už Karel IV. si ho oblíbil a tak jdeme zkontrolovat jeho vkus. Stavíme v místním lesoparku a do centra míříme zase v sedlech. Tím je nám naplno poznat, jak moc je dnešní Norimberk přizpůsoben cestám kolmo. A podívejme se pravdě do očí - míra podpory cykloturistiky je zde s našimi domácími poměry zcela nesrovnatelná. Každá cesta i cestička je rozdělena na pruh pro auta, pěší a cyklisty. Každá značka má dodatkovou cedulku s výjimkou zákazu pro kola. Jeli jsme i po silničce mezi domy, která byla celá označena jako cyklistická a auta tam měla výjimku. 

Prostě úplně jiný svět. Když to srovnáme s cyklostezkou kolem ústecké chemičky, která zčistajasna končí v předlické louži a symbolizuje tak zjevně, že v Předlicích kola tak nějak často končí, tak se to prostě nedá srovnat. Ani s výletem na Kokořín...

Ale zpět z Předlic ke Karlovi IV. O jeho propojení mezi Prahou a Norimberkem svědčí i fakt, že první směrovky na dálnici s údajem Praha/Prag najdete právě u Norimberku. Předtím jakoby Česko ani neexistovalo. Což po projetí dálničního úseku od Rozvadova do Plzně není zas tak nepochopitelné...

Tegernsee a Walchensee

Poslední den míříme k jezeru Tegernsee. Prý tu žije německá smetánka. Podle aut by to tak být mohlo. Možná i podle jedné restaurace u kotviště jachet, kam jsme trochu omylem zabloudili. Ale jinak tu bylo moc příjemně. Lidí nemnoho, krásné počasí a čistá voda, světle zelenkavá, jak to zde všude na vápencovém podloží zvykem.

Tegernsee jsme objeli za chviličku a tak zbyl ještě čas se přesunout o pár desítek kilometrů dál k jezeru Walchensee, které nazývají bavorským Karibikem. Nebylo tu špatně, ale zhoršené počasí karibský nádech poněkud potlačilo. Nejzajímavějším místním objektem se tak stal automat na čerstvé rybí speciality v dřevěném domečku u cesty.

Ranní obláčky

Po včerejší bouřce bylo lze čekat krásně vymalované ráno. A tak se i stalo, okolní kopce byly oděny do slušivých sukýnek z bílých obláčků a v ranním slunci byla na jejich skupinový taneček náramná podívaná.

Louže u Kramsachu

Dnes odpoledne hlásí bouřky a déšť, tak se chystáme jen na malý výlet. Volba padla na jezírka u Kramsachu, kam vede pohodová cesta podél Innu a pak jen kousek vzhůru.

Cesta vede přes Brixlegg, Rattenberg a Kramsach. Parádní jsou historické uličky Rattenbergu a cesta podél řeky Brandenburger Ache s řečištěm plným bílých valounů a překrásné čistou vodou. 

Jezírka samotná také potěšila. Zvláště to cílové koupací. Byla tu i minikaplička a nudapláž. All in one...

PS:
Příjezd na nudapláž byl s rakouskou pečlivostí označen cedulí, že tam se jako může. Jenže při rychlé jízdě na kole jsem nerozpoznal, co se tam jako může. Takže žijeme v trýznivé neznalosti a obrazotvornost pracuje na plné obrátky, co museli Tyroláci explicitně na ceduli povolit.

Cestou zpět relaxujeme s Aperolem a odjíždíme na ubytování přesně s pleskáním prvních kapek bouřky. Ta byla pořádná, s vodní stěnou a kroupami.

Po bouřce dáváme repete v Innsbrucku. Přes dopravní zácpu stíháme zakoupit jak Gnadenbild Mariahilf, tak i nepřekonatelnou jogurtovou zmrzlinu s jahodami a mangem.

Křišťálově čistější už to být ani nemůže

Jestli je v Achensee voda čistá, pak nevím jak nazvat tu nádheru v Hintersteiner See. Ano říká se "křišťálově čistá", já vím. Ale nějak mi ten výraz přijde nadužívaný. A nejen pro vodu, ale i pro původ peněz, že...

Průzračnost zdejšího jezera je ohromující. Zvláště tehdy, když si uvědomíme, že v té zázračné nádheře se normálně koupou lidi. Všude jinde na světě by podobný skvost obehnali ostnatým drátem, ale v Tyrolsku jde o běžné koupaliště.

Voda je tak čistá, že místní motýli mají zjevně nedostatek minerálů. Proto mi jeden z nich dobrých 5 minut s blažeností přimhouřenýma očima ocumlával palec, nedal se odehnat a nevzrušovalo ho ani focení makro režimem ze dvou centimetrů.

A ještě jednu přízemnost musíme zmínit. Na horním konci jezera je restaurace Pension Maier. Dali jsme si kromě klasické místní hovězí polévky s jedním obřím játrovým knedlíkem i naprosto delikátní záležitost jménem Kaspressknödel auf Salat. Těch salátů bylo hned 5 druhů různě naložených, k tomu dvě placky se sýrem a vše bylo naprosto boží. Takové tyrolské Bún bò Nam Bô...

Spieljoch downhill

Problém s přílišnými hektary vzhůru lze někdy vyřešit další elektrifikovanou mechanizací. Třeba lanovkou z Fügen na horu Spieljoch s vrcholem ve slušných 1920 m n. m.

Laciný zisk 1350 hektarů ale má, jako ostatně každá mince, svou druhou stranu. Všechny ty hektary musíte zase sjet dolů. A když je cesta kamenitá, můžete se ostýchat a vzpomínat na pohodové projížďky po asfaltkách údolím Zilleru.

Mírné ostýchání v horní partii bylo, ale celkově vzato to byla krása. Nahoře překrásné výhledy na alpské velikány, do toho startovali paraglidisti, zvonily zvonce místních krav a panovala vysokohorská pohoda.

Cestou dolů jsme se zastavili u ikonického kostelíku Maria Brettfall, vysoko na skále nad soutokem Zilleru a Innu a v závěru parného dne polenošili na alpsky dokonalém přírodním koupališti ve Schlitters.

Čerstvá ranní panoramata

Ranní či podvečerní panoramata bývají nejkrásnější. Dnes ráno tedy určitě byla...

Z údolí do údolí přes sedýlko

Dnešní předpověď počasí slibovala odpolední déšť, tak jsme zvolili jen krátkou trasu z údolí do údolí přes malé sedýlko nad naším ubytovanim. Na původním seznamu tras to byla zdaleka nejpohodovější záležitost, ale přesto měla převýšení přes 650 hektarů, takže vlastně už měla být pro přílišnou obtížnost vyřazena. 

(kliknutím zobrazíte na mapě)

Ale jak vidno vyřazena nebyla a tak jsme si mohli užít krásnou cestu z Zillertalu nahoru a sjezd do Alpbachtalu. Výhledy byly úchvatné. Nejvíc ale zaujaly místní kapličky, vymazlené do posledního detailu. Zvláště maličká dřevěná Kupfner Kapelle a pitoreskní shluk sakrálních staveb u Rosenkranz Kapelle se nám vryly hluboko do srdcí i vzpomínek.

Innsbruck

Po objížďce a koupačce v Achensee bylo odpoledne ještě velmi mladé a tak míříme do Innsbrucku. Hlavním cílem je kostel Svatého Jakuba s jeho ikonickým obrazem Pany Marie Pomocné alias Mariahilf. To je ten notoricky známý obraz od Lucase Cranacha staršího z roku 1537, co byl předlohou mnoha podobných v Německu i v Čechách, to je ten, co maloval Čára a použil i do kešky Miminko, to je ten, co by mohl viset v naší kapličce, zasvěcené stejnému tématu.

Kostel jsme trochu hledali, ale nakonec našli. Obraz jsme trochu hledali (oltář byl prázdný a místo zakryté červeným suknem), ale nakonec našli vystavený pěkně dole ve vitríně. Jen se mu lesklo krycí sklo, takže se nedal vyfotit. Kostel samotný je majestát sám.

Nejen duchovnem živ je člověk. Cestou k autu jsme dostali chuť na zmrzlinu. Ale kde mají tu nejlepší? Určitě u Peintnerů, ne...? Teda to jsme předtím nevěděli, ale zmrzlinárnu našli náhodou na mapě a pak si prakticky a zcela povznášejícím způsobem ověřili, že zdejší mražený jogurt, doplněný jahodami a mangovým přelivem, je dozajista ta nejlepší zmrzlina v širém okolí...!