Snad to tak mám jen já, možná je to v kraji obvyklé. Prostě doma nad mapou, i když ta má vrstevnice a výškové profily a tudíž rozhodně nezakrývá skutečný stav věci, jsou trasy pravidelně velmi snadné a výškové rozdíly ve stovkách metrů (zvané u nás doma "hektary") jsou překonatelné bez zadýchání na těžší převody našeho nového elektrokola.
Převýšení 300 hektarů na libovolné vzdálenosti je doma nad mapou bráno jako rovinka, 500 metrů jako mírně se vlnící krajina a vše do 1000 je snadno zdolatelné bez úbytku sil a kapacity baterie e-biku.
Po příjezdu jsme se zabydleli a v podvečer vyrazili na krátkou romantickou osvěžovací projížďku po rovince. Jak jinak taky chcete v Zillertalu jezdit, než po rovince, že...
Už za půlkou trasy se mi začalo honit hlavou něco o přeškálování naplánovaných tras. A než jsme dorazili do cíle a skočili do sprchy spláchnout dopady eufemismu, bylo rozhodnuto.
Pětset hektarů je limit a pod něj se pěkně umístí celá škála reálné zdolatelných obtížností. Dnešních 330 hektarů už bude hodno horského elektrokola. Nejsme přece šílenci...!
Žádné komentáře:
Okomentovat