Spieljoch downhill

Problém s přílišnými hektary vzhůru lze někdy vyřešit další elektrifikovanou mechanizací. Třeba lanovkou z Fügen na horu Spieljoch s vrcholem ve slušných 1920 m n. m.

Laciný zisk 1350 hektarů ale má, jako ostatně každá mince, svou druhou stranu. Všechny ty hektary musíte zase sjet dolů. A když je cesta kamenitá, můžete se ostýchat a vzpomínat na pohodové projížďky po asfaltkách údolím Zilleru.

Mírné ostýchání v horní partii bylo, ale celkově vzato to byla krása. Nahoře překrásné výhledy na alpské velikány, do toho startovali paraglidisti, zvonily zvonce místních krav a panovala vysokohorská pohoda.

Cestou dolů jsme se zastavili u ikonického kostelíku Maria Brettfall, vysoko na skále nad soutokem Zilleru a Innu a v závěru parného dne polenošili na alpsky dokonalém přírodním koupališti ve Schlitters.

Čerstvá ranní panoramata

Ranní či podvečerní panoramata bývají nejkrásnější. Dnes ráno tedy určitě byla...

Z údolí do údolí přes sedýlko

Dnešní předpověď počasí slibovala odpolední déšť, tak jsme zvolili jen krátkou trasu z údolí do údolí přes malé sedýlko nad naším ubytovanim. Na původním seznamu tras to byla zdaleka nejpohodovější záležitost, ale přesto měla převýšení přes 650 hektarů, takže vlastně už měla být pro přílišnou obtížnost vyřazena. 

(kliknutím zobrazíte na mapě)

Ale jak vidno vyřazena nebyla a tak jsme si mohli užít krásnou cestu z Zillertalu nahoru a sjezd do Alpbachtalu. Výhledy byly úchvatné. Nejvíc ale zaujaly místní kapličky, vymazlené do posledního detailu. Zvláště maličká dřevěná Kupfner Kapelle a pitoreskní shluk sakrálních staveb u Rosenkranz Kapelle se nám vryly hluboko do srdcí i vzpomínek.

Innsbruck

Po objížďce a koupačce v Achensee bylo odpoledne ještě velmi mladé a tak míříme do Innsbrucku. Hlavním cílem je kostel Svatého Jakuba s jeho ikonickým obrazem Pany Marie Pomocné alias Mariahilf. To je ten notoricky známý obraz od Lucase Cranacha staršího z roku 1537, co byl předlohou mnoha podobných v Německu i v Čechách. To je ten, co maloval Čára a použil i do kešky Miminko. To je ten, co by mohl viset v naší kapličce, zasvěcené stejnému tématu.

Kostel jsme trochu hledali, ale nakonec našli. Obraz jsme trochu hledali (oltář byl prázdný a místo zakryté červeným suknem), ale nakonec našli vystavený pěkně dole ve vitríně. Jen se mu lesklo krycí sklo, takže se nedal vyfotit. Kostel samotný je majestát sám.

Nejen duchovnem živ je člověk. Cestou k autu jsme dostali chuť na zmrzlinu. Ale kde mají tu nejlepší? Určitě u Peintnerů, ne...? Teda to jsme předtím nevěděli, ale zmrzlinárnu našli náhodou na mapě a pak si prakticky a zcela povznášejícím způsobem ověřili, že zdejší mražený jogurt, doplněný jahodami a mangovým přelivem, je dozajista ta nejlepší zmrzlina v širém okolí...!

Achensee

Po včerejším drastickém přeškálování obtížnosti tras jedeme k Achensee. Jedeme autem, bo převýšení z údolí Zilleru činí přes 700 hektarů a je tedy podstatně nad limit. Navíc je vedro. Alpsky nepatřičné vedro.

Tím končí výmluvy a skuhrání a přecházíme ke krásám zdejšího světa. Voda v Achensee je čistá a zelenkavá, koupání moc příjemně osvěžovalo, cesta vedla úhledně podél břehu a ta panoramata všude vůkol... Furt dokola jsme vzdychali "ách, ách...", prostě jako u Áchensé...

Zajeli jsme i do prvního údolí za Pertisau, kde to slušelo golfovému hřišti.